Jidareyin blog

Upír Nosferatu nebo také Nosferatu, symfonie hrůzy, je horor z roku 1922. Je to vůbec první z hororů, který zpracoval upírskou tématiku a postavu hraběte Drákuly. Režisér Friedrich W. Murnau toužil zpracovat román Drákula od Briana Stopera, do filmové podoby, bohužel na díky autorským právům na něj nezískal povolení. Proto, i přesto, že se hlavní hrdinové jmenují jinak a odehrává se v jiném prostředí, děj velmi připomíná děj románu Drákula.

Upír Nosferatu je vzhledem k roku výroby němí film a řadí se do žánru německého expresionismu, který se vyznačuje velmi originálním výtvarným řešením scény, prazvláštními kostýmy a specifickým osvětlením (jedná se vlastně o hru světel a stínů) - několika slovy “silné výrazové prostředky” jsou dominantou těchto filmů. U Upíra Nosferatu tomu není jinak, když tento film porušil jednu ze zásad expresionistického filmu a to, že se většina děje natáčela v exteriéru, což nebylo zvykem.

Díky tomu, že je film němí, je důležitá herecká výrazová stránka ve filmu. Herci schválně přehrávají aby co nejvíce zdůraznili emoce, které se v nich odehrávají. Dnešnímu člověku, by se tento film mohl zdát směšný, ale na druhou stranu se dá lehce věřit, že jeho atmosféra hudba a vše okolo, vzbuzovalo v divácích roku 1922 strach a hrůzu, která díky expresionismu byla ještě umocněnější. Zvláštní gesta, podivně pokroucené budovy, temné prostřed především opravdu děsivě vypadající upír.

Děj je vcelku jednoduchý a snadno pochopitelný i v němé formě, pochopitelně úvod na scénu doprovází text.

V dnešní době, kdy náplní filmů s upírskou tématikou, je bojová akce, potoky krve a nebo na druhou stranu přeslazené romance, není špatné podívat se jak vše začalo. Pro dnešního náročného diváka do se to může zdát jako nuda, ale na druhou stranu tyto staré filmy měly a mají nepolapitelnou „duši”, která dělá film filmem, což mnoho dnešních filmů, nejen o upírech či s hororovou tématikou nemají.  Plíživou hrůzu a pocit strachu často nahrazují potoky krve, boj a často znechucení.

http://www.csfd.cz/film/6860-upir-nosferatu/

http://www.imdb.com/title/tt0013442/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Up%C3%ADr_Nosferatu_%28film,_1922%29

V poslední době kinematografie zažívá velký boom, co se týká 3D filmů. Začalo to nenápadnými filmy jako Cesta do středu země nebo My Boody Valentine, které se ovšem velkého úspěchu u diváků nedočkaly. Průlom přišel až z Avaterem, o kterém se píše jako o filmu, který dlouho nikdo nepředčí a pokračovalo to díly jako Alenka v říši divů a nejnověji teď v kinech hrají Souboj titánů.

Co se týká grafického, vizuálního zpracování, není pochyb o tom, že filmaři odvedli dobrou práci. Herecké obsazení také nebývá k zahození, ale co velice silně pokulhává za těmito prvky je příběh.

Pokud se podíváme na takového Avatara, co se týká vizuálního zpracování, můžeme říct, že je to tedy opravdu něco a po vizuální stránce je opravdu na dlouho nepřekonatelný. Pokud se ovšem zamyslíme nad příběhem, zase tak nic originálního, či vyloženě zajímavého na něm nenajdeme. Často bývá označován jako „sci-fi Pocahontas”, s tím rozdílem, že Pocahontas měla lepší děj. Souboj Titánů je na tom velice podobně. „Po Americku” moderně zpracovaný příběh, který je bombastický po vizuální stránce, ale dějově opět nemá zas tak nic co nabídnout. A ještě jedna výtka by se našla, nečitelné chaotické souboje, ze kterých divák moc nemá a jelikož je o soubojích polovina filmu je to víc než velká chyba. Filmaři chtěli nejspíše přidat soubojům na dramatičnosti, ale efekt se ovšem minul účinkem.

Proto vyvstává otázka, zda nám opravdu stačí na filmovém plátně sledovat bombastické, vizuálně dokonale zpracované světy a postavy a to, že děj za vším tím pokulhává, díky vizuální stránce odpustíme nebo jestli za chvíli budeme všemi těmi vizuálními efekty tak přesyceni, že zatoužíme po něčem méně bombastickém.

V dnešní době kdy jsou ročně vyprodukovány stovky nejrůznějších filmů, je těžké přijít s něčím novým, originálním. Ale i otřepané náměty a často i klišé, se dají natočit zajímavě pokud se člověku, tedy filmařům chce. Ale jak se zdá, zatím mnoho z nich vsází na vizualistu a děj nechává jako druhotnou složku. Otázka jak dlouho to diváky ještě bude bavi, nebo že se úroveň filmů, které jsou vytvářené hlavně pro efekt zlepší ve všech směrech.

Matthew Barney je Americky umělec, který se zabývá sochařstvím, fotografiemi a filmem. Mezi roky 1994 - 2002 vytvořil svůj filmový cyklus názvem Cremaster, který obsahuje pět filmů. Název sám osobě je zvláštním koncepčním bodem, protože označuje sval který ovládá smršťování mužských varlat při reakci na vnější podněty. Celkově je celý projekt prosycen anatomickými narážkami na pozici pohlavních orgánů během embryálního vývoje, kdy se rozhoduje pohlavní odlišnost. V metaforickém Barneyho vesmíru, tyto momenty představují stav čistého potenciálu.

Neznámějším filmem z tohoto cyklu se stal Cremaster 3, který chronologicky vznikl až jako poslední.  Osou příběhu, je stavba Chrysler Building, která je jednou z ikon Manhattanu. Sám Barney, který ve svých filmech vystupuje většinou jako hlavní hrdina, tu vystupuje v roli jakého si Učedníka. Do role svého protihráče Architekta (Mistra) pozval minimalistického sochaře Richarda Serru. Společně oživují zednářský mýtus o stavbě Šalamounova chrámu a jeho staviteli Hiramu Abiffovi, který faustovsky mířil k vědomostem z nejhlubších tajemství vesmíru.

Tento film je plný symboliky a odkazů, kde především můžeme rozpoznat odkaz na keltskou či severskou mytologii, která je patrná především v úvodní části filmu. Film má poměrně silný epický nádech. Také je zde opravdu poměrně hodně děje, který postupně graduje i když úkony které dělají postavy se často zdají nesmyslné a nesouvisející.

Film připomíná výpravné alegorii a staré báje o hrdinech, kteří se snaží s plněním úkolů dosáhnout svého cíle, či pozměnit osud. Postava Učedníka který chce porazit svého mistra je nucena překonat překážky a postoupit do vyššího „levelu” aby byl schopný dostat se až na samotný vrchol budovy, kde mistr sídlí. Konec sám je jakousi metaforou, kdy Učedník zabíjí svého mistra a Učedníka naopak zabije ona budova sama, která nakonec zůstane nedokončena.

I když se jedná o dílo, které bychom mohly zařadit do „videoartu”, nebo lépe řečeno do kategorie umělecky zpracovaných filmů, kde mnoho autorů dává přednost práci s obyčejnou domácí videokamerou, tento film je pojmut velice profesionálním způsobem. V době kdy Matthew Barney tohoto Cremastra točil, bylo jeho jméno poměrně slavné a on si v tomto díle mohl ledasco dovolit, nejen natáčet v prostorách  Muzea v New Yorku. Film je tedy točen na filmovou kameru a filmový pásek. Stejně jako mnoho filmů točených pro komerční účely, je  délka filmu poměrně úctyhodná, protože trvá téměř tři hodiny. Stejně jako jeho postprodukční zpracování. To že je film točený a zpracovávaný jako, klasicky film určený pro kina, dává  dílu jistý bombastický rozměr.

Barney, který je především sochařem, k filmové mu materiálu přistupuje velice podobným způsobem jako k sochám. Jeho postavy, které se ve filmu objevují jsou jakými si oživlými sochami.  Barney využívá video aby své „sochy” zdokonalil pomocí vhodného osvětlení, umístění tvaru a velikosti. Jeho postavy ve filmu jsou povětšinou strnulé, bez zvláštního výrazu v obličeji. Každá postava má své místo a vykonává určitou činnost, kterou má předem nalinkovanou, některé působí až robotickým dojmem. Prostor který je tu osvětlen pouze bodově nebo naopak velice ostrým světlem, dodává postavám na nepřirozeném výrazu. Důležitý je tu právě onen kontrast světla a stínu a to co ono světlo osvětluje.

Cremaster je velice zajímavým uměleckým dílem, které je ale velice težké sledovat  a pochopit a děj může člověku připadat chaotický. Pokaždé když už si divák myslí že našel bod, který vše spojuje, je opět vrhnut do temnoty a nucen vše znovu přehodnotit. Ostatně to aby člověk nad tímto filmem byl nucen přemýšlen, byl s nevětší pravděpodobností Barneyho záměr.

Odkaz na stránky o cyklu Cremaster:

http://www.cremaster.net/

Nedávno se na stránkách idnes.cz objevil článek s názvem Eva a Vašek jsou minulost, teď letí Čecho Decho po bavorském způsobu. Píše se zde, že Maxim Turbulenc vydali svůj nový projekt s názvem Čecho Decho, kde nám představují české dechové písničky v tanečních rytmech a v Bavorském stylu. Za první měsíc se jejich CD a DVD prodalo víc jak 10 000 kusů a stali se tak, prozatím, nejúspěšnějším projektem tohoto roku. Nabízí se otázka: To hudební vkus českého národa degraduje nebo máme prostě rádi recesi?

To, že dechovka je populární především u starších lidí, protože představuje jejich mládí je pochopitelné. To, že mladí lidé mají rádi novou a mnohdy taneční hudbu, je také pochopitelné. Ale proč tato podivná kombinace? Maxim Turbulenc jsou známí svými předělávkami nejrůznějších českých písniček, většinou pro mladší publikum, do tanečních rytmů. Dobrá, proč ne, děti mají takovéto podivnosti rádi. Ale proč by se český národ měl zamiloval do takto upravené dechovky? Nabízí se dvě odpovědi. Buď jsme národ recesistů a jsme pro každou legraci. Takto upravená dechovka je pro mnohé snesitelnější než dechovka normální, pokud ji nemají rádi. Působí vtipným dojmem a zároveň dechovku jako takovou lehce degraduje.Nebo český národ začíná degradovat a konzumuje už téměř vše, co mu naše česká hudební scéna nabídne.

Ať se na to díváme z jakékoli strany, je to tak trochu kýč, který se má zalíbit českému člověku, protože tyhle písně jsou typicky české, jednoduché a ať už si o úrovni myslíme ledacos, pro mnoho lidí je tato hudba chytlavá. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, ale pokud by tato deska měla zůstat nejprodávanějším projektem roku, tak vyvstává otázka, co se děje s českou kulturou. Jediným záchranným bodem je fakt, že rok 2010 teprve začal a my máme naději, že se žebříček hodnot otočí ke kvalitnějším hudebním pracem.

Odkaz na článek:

http://kultura.idnes.cz/eva-a-vasek-jsou-minulost-ted-leti-cecho-decho-po-bavorskem-zpusobu-1fp-/hudba.asp?c=A100311_182300_hudba_tt

Alenka v řadách fanoušků Tima Burtona vyvolala poměrně mnoho nevole. Věty jako „Typicky pohádková Disneyovka“, „Tohle není starý Burton“, „Velké zklamání“, „Nemá šanci udržet moji pozornost“ se v recenzích (neoficiálních) vyskytují poměrně často. Ale co si z toho má vybrat divák, který se v Burtonových filmech neorientuje, nebo mu jeho rukopis zase až tak moc neříká?

Alenka v říši divů je velmi volnou adaptací knihy Lewise Carrolla. Alenka poněkud vyrostla a je zní slečna na vdávání. To ovšem nebrání tomu, aby se tato již dospělá slečna, vydala na cestu skrze králičí noru do světa plného fantazie a neskutečných věcí. Stejně jako v knižní předloze se tu setkáme s postavami jako je potrhlý Kloboučník, zajíc Březňák, kočka Šklíba a Červená královna. To vše v digitálním zpracování a s typicky Burtonovským obsazením a značně pozměněným příběhem.

A co tedy od filmu čekat?

Že to není „typický Burton“, ale pohádka od Walta Disneye? No a co. Zpracovaní není zase tak špatné, i když v některých místech se možná najdou nějaké chyby. Například Mia Wasikowska v roli Alenky působí poněkud nevýrazně. Tento nedostatek ale plně vynahrazují vynikající Johnny Depp, Helena Bonham Carter a výborně zpracovaný fantaskní svět. Výsledný efekt rozhodně není k zahození.

Burton svoji Alenku zasadil do digitálního fantastického světa, plného různých potrhlých postaviček, které na nás vyskakují ve 3D podobě. Příběh je plný barev, bizarních věcí jako třeba mluvících psů, ale především je plný Johnnyho Deppa v roli Kloboučníka, Heleny Bonham Carter v roli zlé Červené královny a již zmíněné Mii Wasikowske v roli Alenky.

Stejně jako u mnoha jiných 3D filmů je zde vizuální stránka postavena nad příběh, který zachraňuje humor a výborní herci. Příběh je pohádka s prvky fantasy. Děj plyne plynule a žádné velké zvraty se nekonají. Nemyslím si ale, že by to byla chyba. Nějaké velké zvraty se k  příběhu snad ani nehodí a naopak by možná rušily. Člověk se alespoň může víc soustředit na detaily vizuální stránky.

Alenka není bůhví jak fantastický film a není v něm nic, co už by člověk neviděl. Přesto ale není dílem, které by si zasloužilo být odsouzeno jenom proto, že to není typický Burton. Příběh sám se na první pohled zdá jednoduchý. Ale není jen o boji dobra proti zlu. Je to příběh o přerodu dítěte v dospělou ženu, o tom že člověk by se měl vyrovnat ze svými komplexy a o tom, že člověk svému osudu neunikne, i když v něm mnohé může změnit. Tuto část ovšem nebude vnímat každý.

Alenka v říši divů je film, který se má vychutnat skrze její fantastičnost a bizarnost postav. Pokud tedy máte rádi pohádky a zajímavé vizuální zpracování, tak Alenka může být vcelku zajímavá podívaná.

Odkazy:

http://www.palacecinemas.cz/movie.asp?id=267205&uid=a31b774f49d68081a363409feaf07bea

http://film.moviezone.cz/alenka-v-risi-divu/recenze/

http://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=recenze&film=alice-in-wonderland

Představte si inscenaci s jediným hercem. Představte si, že jedinou kulisou je strom stojící uprostřed scény. A představte si, že za rekvizity vám slouží věneček, pentle, kolo a šátek. Zdá se Vám to trochu málo na divadelní představení? Pak vězte, že pro divadelní představení V poli mnoho bylin stojí (Kytice), to bylo více než dostačující.

Inscenace V poli mnoho bylin stojí (Kytice), kterou na svých prknech uvedlo Divadlo U stolu, je inscenací čtyř balad, které pocházejí z pera Karla Jaromíra Erbena a monologu jediné herečky. V představení se mísí netradiční ztvárnění Erbenových balad z hudbou která vychází z folklorních tradic, kterou složil Pavel Žemlička.

Herečka Jana Franková, pojala tuto inscenaci velice osobitým způsobem, kdy jen za pomoci svého hereckého talentu a pár rekvizit dokázala, velice přesvědčivě vylíčit dění balad Svatební košile, Štědrý den, Vrba a Záhořovo lože. Herečka střídá recitaci se zpěvem, tanec s činoherním herectvím a také loutkářstvím, které je patrné především ve Štědrém dni. Díky takto rozmanitému vystupování, se ubránila monotónnosti a dokázala si udržet divákovu pozornost.

S rekvizitami Jana Franková pracuje velice hravě a vynalézavě a v podstatě ji nahrazují chybějící herce. Každá rekvizita má ve hře několik úkolů. Například strom je vrbou, lesem, ale i tělem čarodějnice, kolo zase kolovratem i pomyslným během času. Jako loutky sloužili z šátků poskládané „panenky“, které ztvárnili několik postav.

Frankové se podařilo vytvořit podivný snový svět, kde neexistují zcela reálné obrysy a vše se odehrává v náznacích. Zprostředkovala tak divákům, jiný pohled na Erbenovy balady a možná i na pojetí divadelního představení.